Nedostatek sebepoznání :Kreón projevuje tvrdohlavé odmítnutí uznat své vlastní chyby. Navzdory katastrofálním následkům svých činů zůstává Kreón neochvějný ve svém přesvědčení, že jednal spravedlivě. Tento nedostatek sebeuvědomění brání jeho potenciálu k učení a osobnímu růstu, což je pro aristotelského tragického hrdinu zásadní.
Přílišná arogance :Kreónova přílišná pýcha a arogance přispívají k jeho pádu. Jeho neochvějná víra ve vlastní úsudek a autoritu ho zaslepuje vůči potenciálním chybám v jeho rozhodnutích a utrpení, které způsobuje ostatním. Tato arogance mu brání dosáhnout katarzního uznání a obrácení osudu, které charakterizují aristotelského tragického hrdinu.
Nepřítomnost vykoupení :Základním aspektem aristotelského tragického hrdiny je jejich schopnost zažít transformační moment uznání a lítosti. Kreón však takový okamžik nepodstoupí. Zůstává nekajícný a vzdorovitý i poté, co si uvědomí zničující dopad svých činů. Tento nedostatek vykoupení podkopává jeho potenciál vyvolat lítost a strach, základní emocionální reakce v aristotelské tragédii.
Externí spíše než vnitřní konflikt :Kreónův konflikt primárně pramení spíše z vnějších okolností než z vnitřních bojů. Zatímco čelí překážkám a výzvám, ty jsou z velké části kladeny jinými, jako je Antigonin vzdor a Tiresiasova proroctví. To zmenšuje tragický rozměr jeho postavy, protože to naznačuje, že jeho pád je primárně způsoben vnějšími faktory, nikoli vnitřními nedostatky v něm samotném.
Omezená empatie a katarze :Kreonův nedostatek empatie k ostatním mu brání v plném zapojení emocí publika. Jeho neschopnost porozumět perspektivám a utrpení druhých, jako jsou Antigona a Haemon, snižuje potenciál pro katarzi, která je zásadním aspektem aristotelské tragédie. Bez tohoto emocionálního spojení může mít publikum problém vcítit se do Creonova pádu.
Posun zaostření :Jak hra postupuje, těžiště se přesouvá od Kreóna k Antigoně, která se ukazuje jako nejpůsobivější tragická postava. Její neochvějná oddanost svému přesvědčení, své vnitřní konflikty a její tragický osud zastiňují Kreonovy vlastní zápasy a dále snižují jeho roli ústředního tragického hrdiny.
Závěrem lze říci, že zatímco Kreón má určité tragické atributy, jako je jeho vysoké společenské postavení, pád z moci a uznání svých chyb, jeho postava nakonec postrádá hloubku, sebeuvědomění a transformační cestu, kterou aristotelský tragický hrdina vyžaduje. Namísto toho hra klade větší důraz na tragické hrdinství Antigony, jejíž příběh se více shoduje s tradičními parametry aristotelské tragédie.