V první sloce básník popisuje palmu jako „krále mezi stromy“, čímž zdůrazňuje její majestátní přítomnost a dominanci v krajině. Používá živé obrazy, přirovnává jeho listy k „vějířům / zeleného a žlutého plamene“ a kmen k „velkému sloupu slonoviny“. Básníkův tón je tónem obdivu a bázně, když uznává vznešenost a krásu stromu.
Druhá sloka nabírá introspektivnější směr, když básník reflektuje své osobní spojení s palmou. Vzpomíná, jak jako dítě šplhal na strom, dosáhl na jeho „nejvrchnější list“ a cítil se „jako dobyvatel“. Tyto vzpomínky vyvolávají nostalgii a touhu po jednodušším, bezstarostnějším čase.
V závěrečné sloce se básník vrací do přítomného okamžiku a uznává, že již není schopen vylézt na palmu, ale stále nachází útěchu a inspiraci v její přítomnosti. Popisuje, jak „žluté ovoce“ stromu padá „jako hvězdy“ a přirovnává jeho „peřený hřeben“ k „fontáně / žlutého ohně“. Obrazy v této sloce jsou opět živé a dynamické, zachycují podstatu palmy a její trvalý význam pro básníka.
Celkově je „Žlutá palma“ oslavou krásy přírody a osobního spojení básníka s přírodním světem. Prostřednictvím svých živých obrazů a promyšlených reflexí vyjadřuje Williams pocit úžasu a uznání pro jednoduchou, ale hlubokou krásu jediné palmy.