Whitmanova poezie je často plná úctyhodných popisů přírodního světa, od majestátnosti Skalistých hor až po jemnou krásu jediné květiny. Věřil také, že příroda je zdrojem duchovní inspirace, a často psal o způsobech, jak nás přírodní svět může spojit s něčím větším, než jsme my sami.
Dickinson také nacházela útěchu a inspiraci v přírodě a její poezie často zahrnuje živé a podrobné popisy přírodního světa kolem ní, od kolibříků, kteří navštívili její zahradu, až po rozlehlou noční oblohu. Psala také o tom, jak příroda mohla odrážet naše vlastní vnitřní životy, a často používala přírodu jako metaforu lidských emocí.
Whitman a Dickinson nebyli jen velkými básníky, ale byli také horlivými pozorovateli přírodního světa. Z jejich poezie prosvítá jejich láska k přírodě a je vidět, že oba nacházeli velkou radost a inspiraci v kráse okolního světa.