Když strom padá, řečník se zamýšlí nad kontrastem mezi dlouhodobou vytrvalostí stromu v přírodě a dočasnou přítomností lidské civilizace. Strom byl svědkem bezpočtu změn a ročních období, zatímco lidská obydlí a další umělé stavby přicházejí a odcházejí. Tato myšlenka zdůrazňuje pomíjivost a nestálost lidských snah ve srovnání s trvalou silou a odolností přírodního světa.
Báseň se také noří do konceptu pomíjivosti a smrtelnosti. Když řečník kontempluje padlý strom, uvědomí si, že životní cyklus stromu skončil, stejně jako lidský život podléhá nevyhnutelnému plynutí času a případnému rozkladu. Tato reflexe vede k pocitu pokory a přijetí přirozeného řádu věcí, kde růst, úpadek a regenerace jsou součástí nepřetržitého cyklu.
„Házení stromu“ v konečném důsledku přináší hluboké poselství o propojenosti přírody a lidské existence a zároveň zdůrazňuje bezvýznamnost lidského úsilí tváří v tvář vznešenosti a dlouhověkosti přírody. Báseň vyzývá čtenáře, aby přemýšleli o svém vlastním místě v širším schématu věcí a ocenili trvalou sílu přírodního světa.