Dva Britové, obsazení na pustém ostrově,
Ocitli se tváří v tvář velké zkoušce.
Byli představeni v žertu, oba muži hlubokomyslní,
Humor jejich jazyk, docela známý.
Jeden muž byl rychlý, s tak bystrým vtipem,
Mistr humorné scény.
Ten druhý, mazaný a suchý, s grácií humoru,
V britských jazycích zastával své místo.
Přesto na tomto ostrově odmítli mluvit,
Vázaní svou ctí, ani slovo slabé.
Byli představeni v veselí, ach, jaká hloupost!
Nyní zavládlo ticho, jejich duše melancholická.
První muž si pomyslel:„Mluvit, jak hloupé,
Můj humor je na tomhle kameni promarněný."
Druhý přemítal:"Moje slova by se rozpadla,
Mezi těmito vlnami plival můj humor."
Dny se změnily na týdny a týdny na měsíce,
Jejich ticho rostlo jako plevel na podstavcích.
Neozval se žádný smích, žádné sdílené vtipy,
Jejich britský humor, bohužel narušený.
Až jednoho osudného dne narostla bouře,
A když se kolem nich vrhla bouře,
První muž křičel:"Nemohu vydržet to napětí,
Porušme tento slib a promluvme znovu!"
Druhý se usmál, oči se mu rozzářily,
„Opravdu, příteli, nechť zažehne humor.
Toto ostrovní vězení už nebude svazovat,
Naši britští duchové, svobodní a neomezení."
A tak mluvili se smíchem a jásotem,
Jejich humor vzkvétal a vylučoval posměch.
Společně vtipkovali, skrz naskrz,
Britský humor se opět sešel.
Po jejich záchraně, příběh, který vyprávěli,
Příběh ticha, nyní vychvalovaný humorem.
Důkaz o síle důvtipu,
Lekce přátelství, nebýt rozdělen.
Tak pozvedněte přípitek na muže tak velkolepé,
Čí britský humor zachránil situaci, z první ruky.
Neboť na tom pustém ostrově jejich duchové stoupali,
Příběh humoru, navždy zbožňovaný.
(Neznámý autor)