1. Úmrtnost a společný osud: Hamlet uznává univerzálnost smrti a uvědomuje si, že i ti, kteří byli kdysi mocní nebo vlivní, jako Caesar nebo Alexandr Veliký, jsou nyní zredukováni na pouhé lebky. Zamýšlí se nad tím, že smrt je společným údělem všech lidí, bez ohledu na jejich postavení či životní úspěchy.
2. Strach z neznáma: Hamlet se potýká s nejistotou a strachem kolem posmrtného života. Přemýšlí, zda je lepší snášet útrapy a strasti života, nebo riskovat čelit neznámé říši smrti. Přemýšlí o možnosti věčného spánku, osvobozeného od bolesti a nepokojů světa živých, ale také o strachu z možného utrpení v posmrtném životě.
3. Otázka akce vs. nečinnost: Hamletovo rozjímání o smrti ho vede k pochybnostem o vlastní nečinnosti a váhání při hledání pomsty svému strýci Claudiusovi za zabití jeho otce. Uvědomuje si, že strach ze smrti a toho, co přijde poté, ho může paralyzovat od podniknutí rozhodného činu. Hamlet bojuje s morálními důsledky pomsty a potenciálními důsledky svých činů.
4. Složitost lidské povahy: Prostřednictvím svých meditací o smrti se Hamlet zamýšlí nad složitostí lidské povahy. Staví do kontrastu vznešenost a ušlechtilost lidského myšlení s křehkostí a zranitelností fyzického těla. Hamlet se zamýšlí nad paradoxem, že je schopen velkých intelektuálních a emocionálních schopností a zároveň je náchylný k nevyhnutelnosti smrti.
5. Hledání smyslu života: Hamletovo přemítání o životě a smrti ho podněcuje k otázce smyslu a účelu existence. Snaží se pochopit, proč lidské bytosti snášejí utrpení a těžkosti, a potýká se s existenčním hledáním naplnění a hodnoty života před konečným koncem smrti.
Hamletovy závěrečné myšlenky po kontemplaci lebek a myšlence smrti zahrnují úvahy o smrtelnosti, neznámé povaze posmrtného života, dilematu mezi činem a nečinností, složitosti lidské povahy a hledání smyslu a účelu života. Tyto hluboké úvahy podtrhují filozofickou hloubku Shakespearovy hry a zvou čtenáře k zamyšlení nad vlastními existenčními otázkami.