Seděli jsme s kamarádkou vedle sebe na hodině chemie. Byl horký den a třída byla plná. Učitel mluvil o periodické tabulce a o tom, jak se různé prvky mohou spojovat a vytvářet různé látky. Nedával jsem moc pozor, protože mě rozptyloval chlapec sedící přede mnou. Měla dlouhé blond vlasy a moc hezké modré oči. Nemohla jsem se na něj přestat dívat.
Můj přítel si uvědomil, že jsem rozptýlený a šťouchl do mě. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. "Ano," lhal jsem. "Jsem jen unavený." Učitel pokračoval v hovoru a já se dál díval na chlapce přede mnou. Snažil jsem se zjistit jeho jméno, ale nikde jsem ho neviděl.
Najednou mi zavolal učitel. "Můžeš mi říct, jaká je mocenství kyslíku?" Odešel jsem naprázdno. Netušila jsem. Podíval jsem se na svého přítele o pomoc, ale on byl zaneprázdněn psaním něčeho do svého sešitu. Učitel si povzdechl a dal mi odpověď.
Cítil jsem se velmi trapně a zčervenal jsem. Nemohl jsem uvěřit, že jsem položil tak hloupou otázku. Slíbil jsem si, že už se ve třídě nikdy nenechám rozptýlit.
Po vyučování jsme s kamarádem opustili budovu a vydali se domů. Šli jsme mlčky a já pořád myslela na kluka z chemie. Zajímalo mě, jestli je ve škole nový a jestli má přítelkyni. Nemohla jsem na něj přestat myslet.
Když jsme se vrátili domů, řekl jsem matce, co se stalo v hodinách chemie. Zasmál se a řekl mi, ať si nedělám starosti. Řekl mi, že každý dělá chyby a že se z této zkušenosti určitě poučím.
Měl pravdu. Poučil jsem se ze své chyby a slíbil jsem si, že už se ve třídě nikdy nenechám rozptýlit. Taky jsem si slíbil, že toho kluka z chemie zase uvidím.