Hra však také zobrazuje Macbetha jako komplexní a tragickou postavu, schopnou hluboké introspekce a výčitek svědomí. Navzdory svému sestupu do temnoty a tyranie projevuje Macbeth úroveň sebeuvědomění a emocionální hloubky, která ho odlišuje od ostatních nemilosrdných padouchů. Jeho samomluvy odhalují jeho vnitřní boje, pochybnosti a duševní muka, což z něj činí přesvědčivou a politováníhodnou postavu.
Macbethova cesta se navíc prolíná s tématy osudu, svobodné vůle a ničivého vlivu moci. Stává se varovným příběhem o tom, jak nekontrolované ambice a morální kompromisy mohou vést k sebezničení. Kontrast mezi jeho prvotním ušlechtilým charakterem a jeho následnými činy vyvolává pocit tragiky a potenciálu lidské omylnosti.
Proto paradox „menší než Macbeth a větší“ zapouzdřuje složitost jeho postavy. Macbethovo jednání je sice nepochybně darebné a morálně zavrženíhodné, zároveň však ztělesňuje jisté tragické vlastnosti, které z něj dělají víc než jen jednorozměrného padoucha. Tato paradoxní povaha jeho postavy vytváří hluboké zkoumání lidské povahy, morálních rozhodnutí a důsledků nespoutaných ambicí.