Byla jsem Amélie, Havraspár se zálibou v knihách a myslí, která často bloudila mezi hvězdami. Jednoho podzimního večera, když slunce vrhalo teplou záři na Bradavické pozemky, nabral můj život nečekaný obrat. Narazil jsem na skrytou zahradu zastrčenou před zvědavými pohledy, kde si stromy šeptaly tajemství a růže kvetly v živých barvách.
Tam, uprostřed klidné krásy přírody, jsem ho potkal – Sebastiana, Zmijozela se šibalským úsměvem a očima, které tančily inteligencí. Jeho přítomnost byla jako jemný vánek, který čechral stránky mého života. Mluvili jsme celé hodiny, náš smích se mísil se šustícím listím a kriketovými písněmi.
Jak se dny měnily v týdny, Sebastian a já jsme se ocitli nerozluční. Dopoledne jsme trávili u jezera, okouzleni třpytivými odlesky hradu, a večery v knihovně, pohlceni knihami, které nás učily o lásce a dobrodružství. Naše společná láska k poznání a průzkumu vyvolala spojení, které přesahovalo hranice našich domovů.
Přes výzvy, které nám Bradavice vrhly do cesty, Sebastian stál jako pevná skála. Když temné síly ohrožovaly bezpečnost školy, postavili jsme se jim společně, naše hůlky se spojily proti stínům, které se snažily pohltit náš svět. Jeho odvaha mě povzbudila a jeho neochvějná víra ve mě mě inspirovala k dosažení výšek, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že jsou možné.
Jak se roky v Bradavicích chýlily ke konci, naše láska sílila. Tančili jsme na vánočním plese s propletenýma rukama, jako by naše srdce byly melodie proplétající se velkým sálem. A pod hvězdnou noční oblohou, s hradními věžemi jako našimi němými svědky, Sebastian zašeptal slovo, které se rozléhalo s magickou rezonancí:''Budeš navždy chodit po mém boku jako společník mého srdce?''
Se slzami v očích jsem vyslovil upřímné 'Ano', které zpečetilo náš osud. A tak se z Amelie a Sebastiana, kdysi cizinců, kteří se našli v kouzelných úkrytech Bradavic, staly spřízněné duše, předurčené k tomu, aby ruku v ruce prošly životní cestou.