Zde jsou některé klíčové charakteristiky sebereflexivního vypravěče:
* Přímé oslovení čtenáře: Vypravěč může mluvit ke čtenáři přímo pomocí frází jako „vy“ nebo „drahý čtenáři“.
* Komentování příběhu: Vypravěč může poukázat na nesrovnalosti v příběhu, vysvětlit své vlastní předsudky nebo se dokonce omluvit za nedostatek informací.
* Zpochybňování jejich vlastní spolehlivosti: Vypravěč si může být nejistý událostmi, které popisují, nebo si může být vědom svých vlastních omezení v chápání situace.
* Uznáváme fiktivní povahu příběhu: Vypravěč může označovat příběh jako „příběh“, „vyprávění“ nebo „fikce“.
* Hrajeme si s očekáváním čtenářů: Vypravěč by mohl úmyslně uvést čtenáře v omyl nebo vytvořit pocit nejistoty ohledně událostí.
Zde je několik příkladů sebereflexivních vypravěčů v literatuře:
* Vypravěč ve filmu „Velký Gatsby“ od F. Scotta Fitzgeralda: Vypravěč Nick Carraway často komentuje svou vlastní roli v příběhu, zpochybňuje svou vlastní spolehlivost a přemýšlí o událostech, kterých je svědkem.
* Vypravěč v „Dobrodružstvích Huckleberryho Finna“ od Marka Twaina: Huckleberry Finn jako vypravěč přímo oslovuje čtenáře, komentuje příběh a dokonce se omlouvá za své nevzdělanost.
* Vypravěč v „Nesnesitelná lehkost bytí“ od Milana Kundery: Vypravěč se přímo obrací ke čtenáři, nabízí filozofické úvahy a zpochybňuje podstatu existence.
Použitím sebereflexivního vypravěče mohou autoři vytvořit komplexnější a poutavější čtenářský zážitek a vyzvat čtenáře, aby zvážil povahu vyprávění a roli vypravěče.