"Myslí si, že jsme zvířata, víš? Jako šelmy v kleci, abychom je sledovali a šťouchali do nich. Přicházejí zírat na naši bídu, tito lidé, tito Němci. Říkají, že se snaží pomoci, ale jejich pomoc jim připadá jako dusno. Každý den je stejný. Opláchněte a opakujte, jako porouchanou desku.
Říkají nám, že musíme tvrdě pracovat, abychom si vydělali. Ale co můžeme vydělat? Co se dá na tomto místě vydělat? Nic než jejich lítost, jejich prchavé okamžiky znechucení.
Ale oni nás nevidí. Vlastně ne. Vidí čísla, klasifikace, nemoc, kterou je třeba zadržet. Nevidí strach v mých očích, hlad, který mi hlodá žaludek, touhu po životě za těmito zdmi.
Vidí i Bruna. Malý chlapec se svou nevinnou zvědavostí, svými nevinnými otázkami. Vidí ho jako dítě, hrozbu, potenciální nebezpečí. Nevidí však laskavost v jeho srdci, touhu po přátelství, touhu vymanit se z klece, kterou kolem něj postavili.
On to nechápe. Nemůže pochopit. Vidí nás jako něco jiného, něco zvláštního. Ale on nevidí tu hrůzu, zoufalství, bolest, kterou v sobě nosíme. Vidí nás jako přátele, jako sobě rovné, a to je nebezpečná, krásná věc.
Třeba to jednou pochopí. Možná jednou uvidí svět za plotem, svět, kam všichni patříme, kde nás nedefinují pruhy na šatech, ale tlukot našich srdcí, sny, které plní naši mysl. Ale dokud ten den nepřijde, mohu jen doufat, že zůstane v bezpečí, že zůstane nevinný, že nikdy skutečně nepochopí temnotu, která nás obklopuje."
(Pavel si povzdechne, hluboký, těžký povzdech, který odráží tíhu jeho zoufalství. Dokončí čištění brýlí, prsty se mu mírně chvějí. Otočí se, oči prázdné a odejde, místnost zanechá ticho a lampa bliká ve tmě.)