Použití „Dun dun“ lze vysledovat zpět do raných rozhlasových dramat, kde se často používalo k označení okamžiku odhalení v tajemném nebo hororovém příběhu. Termín byl zpopularizován rozhlasovým pořadem The Shadow, který využíval zvukových efektů k tomu, aby svým příběhům dodal pocit tajemna a předtuchy.
V rozhlasových dramatech a starodávných rádiích, kde byly zvukové efekty rozhodující pro vytvoření atmosféry, se „dun dun“ běžně používalo k oznámení vstupu padoucha, zvýšení napětí během děsivých scén nebo přitažení pozornosti k zápletce.
Postupem času přešlo „dun dun“ na vizuální média, zejména film a televizi. Stalo se synonymem pro napínavé nebo dramatické momenty. Slavná tematická hudba „Čelisti“, kterou složil John Williams, obsahuje prominentní motiv „dun dun“. Objevuje se také v soundtracku hororových filmů jako „Psycho“ a dlouhotrvajícího televizního seriálu „CSI“.
V posledních letech se „dun dun“ stal známým a všudypřítomným zvukovým efektem. Jeho použití v memech, online videích a komediálních skečích dále upevnilo jeho postavení jako symbolu napětí a překvapení.
Zatímco „dun dun“ zůstává nejrozpoznatelnější variací, existují další podobné zvukové efekty, které slouží stejnému účelu. „Ta-da“ se často používá k označení překvapivého nebo odhalujícího momentu, zatímco „ba-dum-tish“ je běžně slyšet v komediálních kontextech k zvýraznění vtipu nebo vytvoření vtipného efektu.
„Dun dun“ zanechalo trvalou stopu v pop kultuře a stalo se ikonickým zvukovým efektem, který okamžitě vyvolává pocit očekávání, napětí a dramatického odhalení. Jeho dopad lze pozorovat napříč různými formami médií, od klasických rozhlasových dramat až po současný digitální obsah.