Báseň začíná položením otázky o nadřazenosti léta nad zimou a pokračuje ve vychvalování předností té první. Shakespeare používá různé metafory, jako je srovnání krásy milované s letním dnem, aby vyjádřil svůj názor. Uznává však, že i ty nejvelkolepější a nejneobvyklejší aspekty přírody, včetně léta, jsou náchylné k plynutí času a nemusejí trvat věčně.
Dvojverší slouží k vyřešení těchto problémů. Zatímco fyzická krása může být pomíjivá, podléhá změnám času a zubu věku, básník tvrdí, že skutečná krása má nadčasovou kvalitu a má potenciál přetrvat věčně ve formě poezie.
Shakespeare tvrdí, že skutečná krása přesahuje svůj fyzický projev a přetrvává ve formě poetických slov, která jsou schopna zachytit a zprostředkovat její podstatu i v průběhu času. Dvojverší zdůrazňuje sílu poezie jako média schopného uchovat a šířit krásu mimo její dočasnou existenci.
Na závěr dvojverší uzavírá myšlenky básně tím, že ukazuje, že i když pomíjivá fyzická krása může nakonec vyblednout, její význam a půvab mohou být zachovány ve věčných liniích básnického díla. Hlavní pointa básně, která zdůrazňuje trvalou povahu skutečné krásy, je silně posílena prostřednictvím tohoto přesvědčivého dvojverší.