Báseň začíná tím, že Rizal vzpomíná na krásné krajiny a scény svého rodného města, popisuje klidnou řeku, bujné lesy a majestátní hory. Živě zobrazuje klid a jednoduchost života ve svém městě a zdůrazňuje blízkou komunitu a vřelost jejích lidí. Rizalova slova evokují touhu a nostalgii po známých pohledech a zvucích, které definovaly jeho raný život.
V celé básni Rizal uvažuje o hodnotách, tradicích a zvycích, které formují identitu jeho města. Vyjadřuje obdiv k pracovitým lidem, kteří dřou na polích, k moudrosti starších a ke skutečným přátelstvím navázaným v rámci komunity. Naříká nad těžkostmi a výzvami, kterým jeho město čelí, ale stále doufá, že jeho duch a podstata vydrží.
Jedním z nejvýraznějších aspektů básně je Rizalovo použití metafor a symbolismu k vyjádření svých emocí. Řeku přirovnává k proudu života, hory k výzvám, které je třeba překonat, a hvězdy k vedení a naději, která ho udržuje během exilu. Prostřednictvím těchto metafor Rizal ilustruje spojení mezi svou osobní cestou a širším kontextem boje jeho národa za svobodu a pokrok.
Un Recuerdo a Mi Pueblo odráží Rizalovu hlubokou lásku ke své zemi a jeho neochvějnou oddanost filipínskému lidu. Slouží jako důkaz síly paměti a trvalé síly lidského ducha tváří v tvář nepřízni osudu. Báseň i nadále rezonuje s Filipínci i dnes, připomíná jim jejich společné dědictví a inspiruje je k práci na lepší budoucnosti jejich národa.