Amy Lowell ve své básni „Song of Rain“ zachycuje evokující a dynamickou povahu deště prostřednictvím řady živých obrazů a smyslových popisů. Báseň je ódou na transformační sílu deště, jeho schopnost přinášet obnovu i zkázu.
Lowellovo použití jazyka je bohaté a sugestivní, využívá paletu zářivých barev a zvuků, aby vytvořilo pro čtenáře multismyslový zážitek. Zosobňuje déšť a popisuje ho jako „stříbrný závoj“, který se „houpe a tančí“ a „smích a pláče“. Báseň je plná pohybu a energie, protože déšť je zobrazen jako jemný i prudký, síla, která dokáže živit i ničit.
Jednou ze silných stránek básně je Lowellova schopnost zachytit různé zvuky deště, od „plácnutí, poplácání“ dešťových kapek na listech až po „řev“ lijáku. Skvěle využívá onomatopoje a vytváří rytmickou a hudební kvalitu, která napodobuje samotný zvuk deště.
Báseň také zkoumá emocionální dopad deště a popisuje, jak může přinést radost i smutek, jak může „očistit duši“ a „smýt prach světa“. Lowellova obraznost je zvláště účinná při zprostředkování pocitu obnovy a znovuzrození, který může déšť přinést, jak píše:„Déšť padá a svět je čistý a stromy a květiny jsou znovuzrozeny.“
Báseň však není bez kritiků. Někteří argumentovali, že Lowellův jazyk je příliš kvetoucí a že její užívání metafor je nadužíváno, což má za následek báseň, která postrádá jemnost a nuance. Jiní zjistili, že personifikace deště je příliš sentimentální a postrádá originalitu.
Navzdory těmto výtkám zůstává „Song of Rain“ oslavovaným dílem v Lowellově souboru poezie. Jeho evokující jazyk, živé obrazy a zkoumání emocionální síly deště z něj činí nezapomenutelnou a dojemnou poctu kráse a transformační síle přírody.