V první sloce básník uznává, že často zanedbává modlitbu, přestože zná její důležitost. Přiznává své lidské slabosti a přiznává, že ho rozptyluje a zaměstnává „nepořádek“ každodenního života. Básník však uznává, že modlitba je zdrojem síly, pokoje a vedení, a touží po hlubším spojení s božským.
Ve druhé sloce básník uznává, že modlitba není jen prosba o laskavost nebo prosby. Místo toho jde o uznání přítomnosti božství ve svém životě a vyjádření vděčnosti a podřízení se vyšší moci. Básník se zamýšlí nad tajemstvím modlitby a nad tím, jak může člověka přenést do říše mimo fyzický svět.
Třetí sloka zdůrazňuje transformační sílu modlitby. Básník prožívá chvíle, kdy pociťuje hluboké spojení s božským a pociťuje pocit klidu a naplnění. V těchto chvílích si uvědomuje, že modlitba není jednosměrná komunikace, ale obousměrný dialog, kde jedinec nejen mluví, ale také naslouchá božství.
V závěrečné sloce básník uznává, že modlitba je celoživotní cesta, a vyjadřuje touhu pokračovat v hledání hlubšího spojení s božstvím. Modlitbu vidí jako prostředek k překonání omezení a přístupu k vyšší úrovni duchovního porozumění. Báseň končí mocnou invokací, kde básník úpěnlivě prosí božstvo, aby vedlo a osvětlovalo jeho cestu a přivedlo ho do stavu vnitřního míru a osvícení.
Celkově je „Modlitba“ od M. Athar Tahir hluboce osobní a duchovní báseň, která zkoumá transformační sílu modlitby a hluboké spojení mezi jednotlivcem a božským.