Báseň začíná tím, že řečník pozoruje vránu na jedlovce, černou proti zimní obloze. Jak se dívá, padá lehký poprašek sněhu a zahaluje vránu hřbet do bílého. Tento nečekaný a pomíjivý moment kontrastu mezi temnou vránou a čistým sněhem podněcuje řečníka k poznání.
Řečník uvažuje, že tento okamžik mu přinesl pocit pokoje a jasnosti, podobný „daru Božímu“. Uznává sílu přírody proměnit i ty nejobyčejnější a rutinní okamžiky v něco krásného a smysluplného.
Prostřednictvím tohoto jednoduchého pozorování získá mluvčí pocit obnovy a ocenění krásy, kterou lze nalézt i uprostřed náročných nebo všedních okolností. Báseň zanechává ve čtenáři přetrvávající pocit úžasu a podněcuje k hlubšímu spojení s přírodním světem.