- Onomatopoeia: Použití slov, která napodobují zvuky, které popisují, jako je „bzučení“ nebo „syčení“.
- Aliterace: Opakování souhláskových zvuků na začátku slov, jako například „Peter Piper vybral pecku nakládané papriky“.
- Asonance: Opakování samohlásek v těsné blízkosti, jako například "Kočka seděla na podložce."
- Souzvuk: Opakování souhláskových zvuků na konci slov, jako je „noc“ a „světlo“.
- Rytmus: Vzor přízvučných a nepřízvučných slabik v řadě poezie.
- Měřič: Pravidelný vzorec přízvučných a nepřízvučných slabik v básni.
- Výška: Výška nebo nízkost zvuku.
- Zabarvení: Kvalita zvuku, která jej odlišuje od ostatních zvuků stejné výšky a hlasitosti.
Akustický básníci mohou ve svých básních používat i nejazykové zvuky, jako jsou hudební nástroje nebo každodenní zvuky.
Cílem akustické poezie je vytvořit pro posluchače smyslový zážitek, který je příjemný a zároveň nutí k zamyšlení. Akustické básně si mohou vychutnat lidé všech věkových kategorií a prostředí, bez ohledu na jejich chápání tradičních básnických forem.
Zde je několik příkladů akustických básní:
- "Havran" od Edgara Allana Poea
- "Jabberwocky" od Lewise Carrolla
- "The Waste Land" od T.S. Eliot
- "Vytí" od Allena Ginsberga
- "Konkrétní básně" od Arama Saroyana
- "Sound Poems" od Johna Cage
- "Audio Art" od Laurie Anderson
Akustická poezie je vitální a vyvíjející se umělecká forma, která nadále posouvá hranice toho, čím poezie může být.