Měl by zvuk básně odrážet její smysl, pravda nebo lež?

Výrok „Zvuk básně by měl odrážet její smysl“ je příkladem zvukové symboliky, literárního prostředku, ve kterém zvuky slov napodobují nebo naznačují jejich význam. Tato technika se často používá v poezii ke zlepšení nálady, atmosféry nebo obraznosti díla. Například báseň o zurčícím potoce může používat aliteraci, asonanci a souzvuk k napodobení zvuku vody; báseň o rozbouřeném moři může používat drsné, výbušné zvuky; a báseň o jemném vánku může používat jemné, šeptavé zvuky. I když je jeho používání důležité pro vytvoření harmonie mezi zvukem a smyslem pro zvýšení celkového estetického zážitku z básně pro čtenáře, ne všichni čtenáři sdílejí univerzální smyslové a percepční chápání jazyka, a proto je toto tvrzení z určitého hlediska nepravdivé. V konečném důsledku je poezie uměleckou formou otevřenou individuální interpretaci a ne všichni čtenáři nemusí nutně vnímat nebo zažívat zvukovou symboliku.