Symfonie jsou obvykle složeny pro velký soubor hudebníků a často se hrají v koncertních sálech. Jsou obecně považovány za jednu z nejsložitějších a nejsofistikovanějších forem západní klasické hudby.
Historie symfonie sahá až do 16. století, kdy italští skladatelé začali psát vícevětá díla pro instrumentální soubory. Tyto rané symfonie byly často založeny na taneční hudbě a byly typicky lehké a zábavné povahy.
V 17. století začali němečtí skladatelé rozvíjet symfonii do vážnější a složitější podoby. Zavedli nové strukturální prvky, jako je forma sonata-allegro, a začali zkoumat širší škálu hudebních emocí.
V 18. století dosáhla symfonie vrcholu popularity. Skladatelé jako Haydn, Mozart a Beethoven napsali některé z nejslavnějších a nejoblíbenějších symfonií všech dob. Tyto symfonie se vyznačují svou krásou, složitostí a emocionální silou.
V 19. století se symfonie dále vyvíjela, protože skladatelé začali experimentovat s novými formami a styly. Někteří skladatelé, jako Brahms a Mahler, napsali symfonie, které byly ještě delší a složitější než symfonie jejich předchůdců. Jiní, jako Berlioz a Liszt, psali symfonie, které byly více programové povahy, vyprávěly příběh nebo vyvolávaly určitou náladu.
Ve 20. století byla symfonie nadále populární formou hudebního vyjádření, i když prošla určitými změnami. Někteří skladatelé, jako Stravinskij a Šostakovič, psali symfonie, které byly disonantní a experimentální. Jiní, jako Copland a Bernstein, psali symfonie, které byly přístupnější širšímu publiku.
Dnes je symfonie důležitou součástí klasického hudebního repertoáru. Je to forma, která je schopna vyjádřit širokou škálu emocí a myšlenek, a nadále si ji užívá publikum po celém světě.