Během barokní éry, která trvala od počátku 17. do poloviny 18. století, byly housle stále relativně novým nástrojem a ne vždy se používaly jako výrazná součást orchestru. Místo toho byly častěji uváděny jiné nástroje, jako je cembalo, loutna a viola da gamba.
Přesto se housle používaly v barokních orchestrech a jejich počet se mohl lišit v závislosti na velikosti souboru a hudebním stylu prováděné skladby. Obecně platí, že barokní orchestr může mít kdekoli od jednoho do čtyř houslí, přičemž větší orchestry mají vyšší počet houslí.
Například malý barokní soubor, jako je komorní orchestr, může mít pouze jedny nebo dvoje housle, zatímco větší orchestr, jako je ten, který provádí operu, může mít čtyři nebo více houslí. Někteří barokní skladatelé navíc napsali specifická díla, která obsahovala prominentní houslové sólo, jako jsou koncerty a sonáty, které by přirozeně vyžadovaly alespoň jedny housle v orchestru.
Celkově lze říci, že ačkoliv housle nebyly v barokním orchestru tak početné jako v moderním symfonickém orchestru, byly stále důležitou součástí souboru a jejich přítomnost přispěla k jedinečnému a osobitému zvuku barokní hudby.