Kde se vzal realismus?

Pojem realismus se poprvé objevil ve filozofických a uměleckých tradicích starověkého Řecka a Říma. Starověcí řečtí filozofové jako Platón a Aristoteles diskutovali o konceptu realismu ve vztahu k povaze vědění a vztahu mezi myslí a hmotným světem. Realismus byl ve svých raných formách spojován s vírou, že znalosti jsou odvozeny ze světa takového, jaký je, a že materiální svět je konečným zdrojem reality.

Během renesance došlo k obnovení zájmu o realismus, zejména v oblasti umění. Umělci jako Leonardo da Vinci, Michelangelo a Raphael se snažili zobrazovat lidskou podobu a přírodní svět s větší přesností a realističností. Toto zaměření na realismus odráželo odklon od stylizovaného a symbolického umění středověku a touhu zachytit podstatu viditelného světa.

V 19. století se realismus objevil jako zřetelné hnutí v literatuře, umění a filozofii. Filosofický koncept realismu se stal spojený s vírou, že realita je nezávislá na mysli a že lidské chápání je omezeno na empirický svět smyslové zkušenosti. Realističtí filozofové, jako John Locke a David Hume, tvrdili, že znalosti jsou odvozeny z pozorování a zkušeností vnějšího světa spíše než z vrozených myšlenek nebo abstraktních úvah.

V oblasti literatury se realismus objevil jako reakce proti romantické a sentimentální literatuře, která dominovala předchozí éře. Realističtí spisovatelé jako Honoré de Balzac, Gustave Flaubert a Charles Dickens se snažili vylíčit život objektivním a pravdivým způsobem, zobrazovat obyčejné lidi a každodenní situace, aniž by si je idealizovali nebo romantizovali. Realistická literatura se zaměřovala na podrobné pozorování a přesnou reprezentaci 社会, často se zabývala sociálními a politickými otázkami.

Rozvoj realismu ovlivnil i další umělecká hnutí, zejména malbu a fotografii. Realističtí malíři, jako Jean-François Millet a Courbet, se soustředili na zobrazování výjevů z každodenního života a dělnické třídy, zatímco fotografové, jako Lewis Hine a Jacob Riis, používali své médium k dokumentaci společenských podmínek a zvyšování povědomí o sociálních otázkách.

Ve filozofii pokračoval vývoj realismu po celé 20. století a ovlivnil různé myšlenkové směry, jako je logický pozitivismus, analytická filozofie a vědecký realismus. Realističtí filozofové argumentovali pro objektivní povahu reality a důležitost empirických důkazů pro pochopení světa.

Stručně řečeno, realismus má své kořeny ve starověké řecké filozofii a umění, ale získal význam během renesance, než se stal zřetelným hnutím v literatuře, umění a filozofii v 19. století. Realismus v různých oblastech zdůrazňuje důležitost přesné reprezentace a pochopení světa takového, jaký je, na základě empirických pozorování a zkušeností.