zpočátku je Horatio skeptický:
* V Act I, Scéna II, Horatio vyjadřuje pochybnosti o Hamletově rozumu. Vidí Hamletovu melancholii a věří, že je to kvůli nedávné smrti jeho otce. Říká:„Zdá se, že ztratil veškerou svou zábrubu. Protože jsem ho viděl u Dánska a vypadal jako nevinná květina, ale nejúžasnější.“
* Horatio se dokonce pokouší uvažovat s Hamletem a věří, že jeho zármutek je nadměrný.
Horatio se však stále více přesvědčuje o Hamletově šílenství:
* Jak hra postupuje, Horatio svědčí Hamletovo nevyrovnané chování, včetně jeho podivných interakcí s Ophelií, jeho soliloquies a jeho násilných jednání.
* Horatio pozoruje Hamletovo „antické dispozice“, což je vypočítaná předstírání šílenství. Uvědomuje si, že Hamlet není jednoduše truchlící, ale úmyslně předstírá šílenství, aby dosáhl svých vlastních cílů.
Horatio nakonec chápe Hamletovy skutečné motivy:
* Na konci hry Horatio plně pochopí Hamletovo předstírané šílenství a jeho pomstu k pomstě. Působí jako Hamletův důvěrník, pomáhá mu ve svém plánu a dokonce svědčí o konečné konfrontaci s Claudiem.
Proto se Horatio vnímání Hamletova šílenství mění během hry. Zpočátku skeptický nakonec pochopil Hamletovo úmyslné předstírání a uznal strategické použití šílenství k dosažení své pomsty.