1. Tragická ironie:Publikum si je vědomo určitých zásadních informací, které samotné postavy nejsou. Tento kontrast umocňuje pocit lítosti, když Julie pije lektvar a věří, že Romeo je mrtvý. Použití dramatické ironie vytváří hlubší emocionální spojení s perspektivou publika.
2. Patos:Shakespeare používá emotivní jazyk a obrazy, aby hrál na emoce čtenářů/diváků. Juliin závěrečný monolog a Romeův vášnivý nářek nad jejím tělem vyvolávají silné pocity smutku a empatie. Jazyk vyvolává pocit ztráty a lítosti, hluboce rezonuje s emocemi publika.
3. Identifikace publika:Hra povzbuzuje diváky, aby se ztotožnili s postavami, zejména se dvěma mladými milenci, Romeem a Julií. Jejich trvalá láska, jejich neochvějná oddanost a jejich konečný tragický osud vytvářejí citovou vazbu, která nutí publikum vcítit se do jejich zážitků a utrpení.
4. Vývoj postavy:Prostřednictvím samomluv a dialogů získává publikum vhled do Juliiných vnitřních myšlenek, obav a snů. Jsou svědky jejího přechodu z naivní mladé dívky v hluboce vášnivou, zralou ženu, která chápe důsledky svých rozhodnutí. Tento vývoj postavy podporuje empatii a sympatie k Juliině emocionální cestě.
5. Univerzální lidské emoce:Shakespeare využívá univerzální lidské emoce, které přesahují čas a místo. Témata lásky, ztráty, zoufalství a boje proti společenským normám rezonují s diváky/čtenáři na hluboké úrovni, vtahují je do emocionálního zmatku postav a vyvolávají empatii.
Dovedným propletením těchto literárních prvků vytváří Shakespeare příběh, který vzbuzuje hluboký pocit empatie s Julií a jejím tragickým osudem, zanechává v publiku trvalý dojem a nutí je přemýšlet o svých vlastních emocích, zranitelnosti a lidském stavu.