Zde jsou některé klíčové aspekty dramatického času:
1. Výběrové zastupování :Dramatický čas je selektivní a soustředěný a představuje pouze nejvýznamnější momenty nebo události související s příběhem. Irelevantní nebo nedůležité detaily jsou často vynechány, aby se vyprávění zjednodušilo a udrželo zapojení publika.
2. Manipulace a komprese :Dramaturgové a filmaři mohou zkrátit čas, aby zrychlili tempo příběhu, nebo jej rozšířit, aby vytvořili pocit pomalosti nebo přetrvávajícího dopadu. Tato manipulace s časem může zvýšit dramatické napětí a emoční intenzitu.
3. Flashback a Foreshadowing :Dramatický čas často využívá flashbackové scény k poskytnutí informací o pozadí nebo vhledu do minulosti postav nebo používá předstírání k naznačení budoucích událostí. Tyto techniky vytvářejí pocit kontinuity a očekávání.
4. Paralelní grafy a intercutting :Ve složitých vyprávěních se může souběžně odvíjet více dějových linií a dramatik nebo filmař se mezi nimi může prolínat, aby vytvořil dojem simultánní akce a zvýšil dramatický efekt.
5. Časové směny :Některé hry nebo filmy mohou využívat časové posuny nebo skoky, skoky vpřed nebo vzad v čase, aby se příběh posunul dál. Tyto posuny mohou dezorientovat publikum nebo vytvořit pocit tajemna.
6. Psychologický čas :Dramatický čas může také odrážet subjektivní prožívání času postavami. Například intenzivní emocionální momenty mohou být vnímány jako „zpomalený pohyb“, zatímco světská období mohou mít pocit, že se nekonečně vlečou.
7. Katarze a rozlišení :V kontextu Aristotelovy teorie dramatu je dramatický čas svázán s pojmem katarze – emocionálního uvolnění prožívaného publikem. Budování napětí a jeho případné vyřešení prostřednictvím vyvrcholení a rozuzlení je nedílnou součástí dramatického času.
Celkově je dramatický čas flexibilní a nuance koncept používaný ve vyprávění k vytvoření pocitu rytmu, tempa a emocionálního dopadu. Umožňuje dramatikům a filmařům vytvářet příběhy, které překonávají časová omezení reálného světa a ponoří diváky do složitosti a emocí dramatického světa.