(Postav se vysoko, oči planoucí směsí hněvu a touhy)
Říkají mi Rapunzel. Jméno šeptané ve větru, jméno, které se ozývá v tichu této věže. Jméno, které mluví o zlatých vlasech, jméno, které křičí o ukradené svobodě.
(Pomalu projeď prsty po pomyslných vlasech, tvůj hlas změkne)
Moje vlasy, třpytivá řeka zlata, vězení, které jsem si sám vyrobil. Leze a šplhá, zlaté lano sahající k nebi, zoufalá prosba o útěk. Prosba, kterou matka Gothel, žena, která mi ukradla dětství, ignoruje. Drží mě jako rukojmí, moje krása je její jediná měna, její jediná síla.
(Tvůj hlas stoupá vzdorem)
Ale já nejsem loutka. Nejsem majetek. Jsem Rapunzel a nenechám se umlčet!
(Tvoje pěsti se zatnou, oči se ti lesknou nově nalezeným odhodláním)
Ochutnal jsem svět skrze ukradené okamžiky, zahlédl jsem ho oknem své věže. Svět slunce a větru, otevřeného nebe a zářivých barev. Svět, který šeptá přísliby dobrodružství, svět, který volá do mé duše.
(Tvé oči se vzdalují, tvůj hlas je naplněn touhou)
Sním o světě za těmito zdmi, o světě, kde moje vlasy nejsou řetězem, ale třpytivým vodopádem. Toužím po svobodě objevovat, učit se, milovat. Být víc než zajatá panna, být ženou, která si vyřezává svůj vlastní osud.
(Tvůj hlas je divoký)
Ale nejsem sám. Našel jsem hlas, hlas, který šeptá naději, hlas, který volá po změně. Hlas, který mi připomíná, že mě nedefinuje délka vlasů, ale oheň v srdci.
(Stojíš vzpřímeně, tvůj hlas zvoní odhodláním)
Osvobodím se. Najdu si svou vlastní cestu. Budu Rapunzel, žena, která se vzepřela svému osudu, která se vznesla nad stíny, která objala světlo svobody.
(Drž hlavu vysoko, tvůj pohled neochvějný)
Tohle je můj příběh, moje cesta, můj boj. A nenechám se umlčet.