Melancholie a kontemplace: Hamlet je známý svou introspektivní povahou a uvažuje o složitosti života a morálky. Jeho samomluvy často odrážejí hluboký pocit smutku a melancholie.
Existenciální úzkost: Hamletova existenciální krize je prominentním tématem hry a jeho samomluvy zkoumají hluboké otázky o životě, smrti a smyslu existence.
Pochyby o sobě a vnitřní konflikt: Hamlet bojuje s pochybnostmi o sobě a vnitřními konflikty. Jeho samomluvy odhalují jeho duševní zmatek, když se potýká s morálními dilematy a tíhou svých činů.
Hněv a frustrace: Hamletovy samomluvy občas vyjadřují hněv a frustraci vůči sobě i ostatním. Kritizuje společenské normy, pokrytectví některých postav a výzvy, kterým čelí při hledání pomsty.
Sarkasmus a vtip: Hamletovo použití sarkasmu a vtipných poznámek je patrné v některých samomluvách, což dodává jeho postavě vrstvu složitosti a hloubky.
Rezignace a zoufalství: Jak hra postupuje, Hamletův tón může být stále rezignovanější a zoufalejší, odrážející tíhu jeho břemen a pocit marnosti, který cítí.
Stojí za zmínku, že Hamletovy samomluvy zahrnují řadu emocí a reflexí a jeho tón se může v průběhu hry měnit. Jeho komplexní a mnohostranný charakter je vyjádřen těmito samomluvami, obohacujícími naše chápání jeho vnitřního světa a hloubky jeho existenciálních bojů.