Ironie pramení z toho, že právě ambice a bezohlednost, které ji vedly na začátku, se nakonec stanou její zkázou. Vina z vraždy Duncana a obviňování druhých ze zločinu jí začíná hlodat svědomí. Začnou ji pronásledovat vize a začne prožívat epizody náměsíčnosti. Její slavná náměsíčná scéna v Aktu V., kde se snaží smýt pomyslnou krev z rukou, je mocným symbolem jejího vnitřního trápení a rozuzlení jejího duševního stavu.
Ironii umocňuje kontrast mezi její dřívější sebedůvěrou a jejím konečným propadem do šílenství. Její duševní zhroucení odhaluje křehkost její síly, protože se stává pouhým stínem svého bývalého já. Tato proměna z rozhodné a ctižádostivé ženy ve vinu sužovanou a psychicky zlomenou osobu slouží jako dojemná připomínka důsledků nekontrolované ctižádosti a destruktivní síly viny.
Ironie se navíc rozšiřuje i na skutečnost, že se Lady Macbeth stane obětí vlastního úkladu. Její touha osvobodit se od viny ji vede k tomu, aby hledala útěchu v náměsíčnosti, ale právě během těchto epizod svou vinu odhaluje a obviňuje sebe a svého manžela. Samotné činy, které podnikne, aby unikla svému duševnímu trápení, ji nakonec ještě více mučí a zpečetí její osud.
Celkově vzato, ironie v duševním stavu Lady Macbeth spočívá v kontrastu mezi její počáteční silou a odhodláním a její konečnou proměnou ve vinu sužovaného a otřeseného jedince. Stává se varovným příběhem o nebezpečích ambicí a destruktivních důsledcích ignorování vlastního svědomí.