V této básni básník vyjadřuje svou vděčnost bohu za to, že mu dal dar poezie a že mu umožnil zažít krásu světa. Říká, že byl požehnán „dotek písně“ a že byl schopen „vidět světlo“ uprostřed temnoty.
Popisuje přírodní krásy, které viděl a zažil, a říká, že ho tyto zážitky naplnily úžasem a úžasem. Přirovnává svět k „komoře plné perel“ a říká, že dokázal „ponořit mé ruce“ do této komnaty a „navléct perly do písně“.
Básník také vyjadřuje svou vděčnost za lásku a laskavost, které se mu dostalo od druhých. Říká, že ho „obklopila láska“ a „povznesla“ ho „pomoc“ druhých. Říká, že „není hoden“ této lásky a laskavosti, ale přesto je za ni vděčný.
Báseň končí tím, že básník vyjadřuje naději, že bude moci dále růst a učit se a že bude moci svou poezií přinášet radost druhým. Říká, že chce být „zdrojem světla“ pro ostatní a „pomoci jim najít cestu“ temnotou.