Báseň začíná tím, že řečník popisuje cestu pouští, cestu, na níž se „zoufalství stává modlitbou“. To naznačuje, že mluvčí je ve stavu duchovní krize a že hledá pomoc u Boha, což je běžná lidská zkušenost, kterou lze považovat za „zoufalství“, které se stává modlitbou. Báseň dále popisuje poušť jako místo „sucho“ a „prach“. Je to také místo smrti, kde „umírají i stíny“, což naznačuje, že tam není žádná naděje ani život.
Řečník však také zjišťuje, že Bůh je přítomen na poušti. Popisuje Boha jako „hlas v tichu“ a jako „přítomnost v prázdnotě“. To naznačuje, že Boha lze nalézt i na těch nejopuštěnějších a nejbeznadějnějších místech a že může poskytnout útěchu a sílu těm, kteří bojují.
Báseň končí tím, že řečník potvrzuje svou víru v Boha. Říká:"Věřím v Boha pouští" a "v Jeho moc spasit." To naznačuje, že mluvčí našel uprostřed svého zoufalství naději a že věří, že ho Bůh povede přes obtíže, kterým čelí.
Celkově vzato, báseň „Pouštní Bůh“ je silným zkoumáním podstaty Boha a lidské zkušenosti víry. Báseň naznačuje, že Bůh je přítomen i na těch nejobtížnějších a nejbeznadějnějších místech a že může být zdrojem útěchy a síly pro ty, kteří bojují.