Helen: Helena je ústřední postavou básně a je prezentována jako ztělesnění krásy a milosti. Řečník o ní mluví jako o „slávě, kterou bylo Řecko / a vznešenosti, kterou byl Řím“, a přirovnává ji k velkým civilizacím minulosti. To naznačuje, že Helenina krása přesahuje čas a prostor a že je ideálem dokonalosti.
Ztráta: Báseň je prostoupena pocitem ztráty a touhy. Řečník si stěžuje, že Helen „odjela do noci“ a oslovuje ji „opuštěný duch“. To naznačuje, že mluvčí truchlí nad ztrátou Heleny, buď proto, že zemřela, nebo proto, že je pro něj nedosažitelná.
Paměť: Mluvčí básně spoléhá na paměť, aby udržela Helenu naživu ve své mysli. Vzpomíná si, že ji viděl jako „majestátní loď“ klouzající po vlnách a přirovnává ji k „hyacintu“, který vybledl. Tyto vzpomínky umožňují mluvčímu udržovat spojení s Helen i přes její nepřítomnost.
Síla umění: Samotná báseň je příkladem síly umění zachovat krásu a překonat čas. Písemným vyjádřením obdivu k Heleně řečník zajistí, že její vzpomínka bude v myslích čtenářů žít dál.
Symbolismus: Poe používá v básni několik symbolů, aby vyjádřil své myšlenky. Například Helenin odchod do noci lze vnímat jako symbol smrti nebo nedosažitelnosti ideální krásy. Hyacint, který bledne, je symbolem pomíjivosti života a krásy.
Celkově je „To Helen“ vysoce stylizovaná a romantická báseň, která zachycuje intenzivní touhu mluvčího po idealizované a nedosažitelné kráse. Báseň je plná obrazů vody a větru a Poeovo použití aliterace a asonance vytváří hudební a atmosférický tón.