Báseň začíná zasazením scény do klidného lesa, kde řečník nachází útěchu a spokojenost daleko od hluku a svárů města. Popisuje svěže zelené stromy, zurčící potok, voňavé květiny a harmonické zpěvy ptáků a vytváří tak pro čtenáře živý smyslový zážitek.
V kontrastu s tímto idylickým přírodním prostředím pak mluvčí evokuje svět dvorního života s jeho povrchními sociálními interakcemi, politickými intrikami a prázdnými marnostmi. Odmítá tento umělý svět jako „labyrint“ a „stín“ a zdůrazňuje jeho nedostatek podstaty a skutečného štěstí.
Řečník na závěr znovu potvrzuje, že preferuje prostý život na venkově, kde může nacházet opravdovou radost z krásy přírody a společnosti svých blízkých. Pozve svého přítele, adresáta básně, aby se k němu připojil v tomto idylickém útočišti a přijal prosté radosti, které nabízí svět přírody.
Celkově je ústřední myšlenkou básně, že život žitý v souladu s přírodou, oproštěný od umělosti a omezení společnosti, je cestou ke skutečné spokojenosti a naplnění.