Řečník začíná úvahou o vzdálené vzpomínce na dům s šedou bránou – obraz, který zažehne vlnu nostalgie a rozjímání. Tento jednoduchý detail představuje touhu mluvčího po minulosti, která se zdá téměř nehmatatelná, symbolizující blednoucí povahu vzpomínek v průběhu času.
Jak se báseň odvíjí, myšlenky řečníka se posouvají do neúprosného pochodu času. Čas zosobněný jako „staré ruce“ je vykreslen jako neúprosná síla, která formuje a tvaruje naše zážitky. Řečník přirovnává čas k sochaři formující hlínu, čímž naznačuje, že naše životy jsou ovlivněny a proměněny jejím průchodem.
Řečník pokračuje ve zkoumání dualistické povahy času. I když nás nese kupředu, zanechává za sebou také stopy vzpomínek a ozvěny minulosti. Tyto vzpomínky, jako útržky snu, tvoří mozaiku emocí a zážitků, které tvoří naši osobní historii.
Řečník se pak zamýšlí nad podstatou samotného času a zamýšlí se nad myšlenkou, že čas nemusí být lineární, ale spíše cyklická. Prostřednictvím živých obrazů si mluvčí představuje čas jako kolo, které se točí a přináší život, smrt a znovuzrození v nekonečné rotaci.
V závěrečných chvílích básně se mluvčí vrací do domu s šedou bránou, která však nyní stojí jako metafora pomíjivosti života a paměti. Dům se stává symbolem řečnického rozjímání a cesty za sebeobjevováním, představuje hledání smyslu a koherence uprostřed neustále se měnících proudů času.
Celkově je „Dům s šedou bránou“ hluboce introspektivní a lyrická báseň, která vyvolává pocit touhy, nostalgie a filozofického rozjímání. Prostřednictvím působivých obrazů a sugestivního jazyka zve řečník čtenáře k zamyšlení nad složitostí času, paměti a nepolapitelného hledání smyslu tváří v tvář neustálému pohybu života.