Proč autor sonetu xviii přirovnal krásu ženy k létu?

V Sonetu XVIII používá William Shakespeare přirovnání ženské krásy k létu jako prostředek k vyjádření prchavé a pomíjivé povahy krásy i života samotného. Stejně jako je léto se vší svou zářivou krásou předurčeno vyblednout a ustoupit podzimu a zimě, tak i lidská krása s postupem času nevyhnutelně upadá. Přednášející básně zdůrazňuje naléhavost ocenit a hýčkat krásu v přítomném okamžiku, než se rozplyne a stane se „letní smlouvou“, která vypršela.

Nakreslením této paralely mezi krásou ženy a létem Shakespeare zdůrazňuje hořkosladkou realitu, že všechny věci krásné a příjemné v životě jsou v konečném důsledku nestálé. Tato úvaha o pomíjivosti krásy slouží i jako připomínka smrtelnosti a dočasnosti lidské existence. Báseň tak nese filozofické poselství o nutnosti obejmout a oslavit prchavé okamžiky krásy a radosti ze života a zároveň uznává nevyhnutelnost změn a úpadku.