Ve starověkém řeckém a římském divadle tento termín původně označoval doslovné zařízení používané v jevištních produkcích ke spouštění herců na jeviště, často představující božskou nebo jinou nadpřirozenou postavu, která zasahovala do dění hry. Tato divadelní technika se používala k řešení složitých zápletek a konfliktů způsobem, který se zdál zázračný nebo mimo lidskou kontrolu.
V moderním vyprávění a literární analýze se termín „deus ex machina“ používá šířeji k popisu jakéhokoli náhlého a neočekávaného řešení složité situace nebo problému bez dostatečného logického nebo narativního nahromadění. Je považován za slabý nebo neuspokojivý dějový prostředek, protože obchází přirozený vývoj a postup příběhu a může narušit čtenářův pocit ponoření a důvěryhodnosti.
Kritici často odmítají deus ex machina rozhodnutí jako laciné nebo líné vyprávění, zvláště když představený prvek nebo postava postrádá správné předobrazy nebo integraci do děje. Pokud jsou však momenty deus ex machina použity obratně a s mírou, mohou čtenáře překvapit a vytvořit dramatický dopad, zejména v žánrech, jako je fantasy nebo komedie, kde lze snáze přijmout neočekávané.