Co si vypravěč myslí o žluté tapetě?

Vypravěčka povídky "Žlutá tapeta" od Charlotte Perkins Gilman má komplexní a vyvíjející se pohled na žlutou tapetu ve svém pokoji. Zpočátku jí to připadá ošklivé a tísnivé, popisuje to jako „nesnesitelné“, „doutnající“ a „na některých místech nudný, přesto odporný pomeranč, jinde chorobný sírový nádech“. Zafixuje se také na vzoru na tapetě, který připomíná ženy plížící se za mřížemi, což interpretuje jako symbol vlastního uvěznění a útlaku.

Jak příběh postupuje, vypravěččina posedlost tapetou roste a ona se začíná vnímat jako jedna z žen ve vzoru. Cítí s nimi spřízněnost, protože se zdá, že představují její vlastní potlačované touhy a frustrace. Na konci příběhu vypravěčka zcela ztratila přehled o realitě a věří, že se stala jednou z žen na tapetě, která leze po čtyřech a strhává ji ze stěn.

Žlutá tapeta se tak stává symbolem mentálního a emocionálního úpadku vypravěčky a odráží její sestup do šílenství, když bojuje se společenskými omezeními a omezeními kladenými na ženy své doby.