1. Katarze :Aristotelova teorie katarze naznačuje, že publikum během tragédie prožívá uvolnění emocí, jako je lítost a strach. Znalost nevyhnutelného pádu Oidipa by tyto emoce zesílila, protože publikum by očekávalo, že se tragické události vyvinou.
2. Dramatická ironie :Koncept dramatické ironie, kdy si publikum uvědomuje informaci, kterou postavy nejsou, by vytvořil pocit napětí a napětí. Znalost Oidipova osudu by diváky přiměla více investovat do jeho cesty a činů.
3. Vcítění se postavy :Vědomí Oidipova tragického osudu mohlo podpořit hlubší empatii k postavě. Publikum mohlo cítit směsici soucitu s Oidipovým utrpením a pocitu hrůzy, když věděli, na jaké cestě šel.
4. Mravní kontemplace :Zkoumání témat, jako je osud, arogance a hledání pravdy, by ve starořeckém publiku rezonovalo. Když znali výsledek, mohli přemýšlet o morálních lekcích a uvažovat o důsledcích Oidipových činů.
5. Umělecké ocenění :Znalost konce umožnila publiku ocenit dramatikovu zručnost vytvořit poutavé vyprávění a budovat dramatické napětí. Mohli se spíše soustředit na umění a strukturu hry, než aby byli překvapeni dějovými zvraty.
Závěrem lze říci, že obeznámenost starověkého řeckého publika s koncem Oidipa Rexe by obohatila jejich zážitek z hry tím, že zesílila emocionální reakce, vytvořila dramatickou ironii, podpořila empatii, povzbudila k morální kontemplaci a umožnila hlubší uznání dramatika.