Argumenty pro to, aby duch byl skutečný:
* kontext hry: Hra byla napsána v době, kdy byla víra v duchy a nadpřirozená rozšířená. Shakespeare pravděpodobně zamýšlel, aby byl duch brát vážně jeho publikem.
* Hamletovy reakce: Hamlet je hluboce ovlivněn vzhledem a poselstvím ducha. Je viditelně otřesen a poháněn k akci duchovními zjeveními.
* Znalosti duchů: Duch poskytuje konkrétní a přesné informace o událostech vedoucích k jeho smrti, včetně detailů, které by věděl pouze pachatel.
* vliv ducha: Duch přímo ovlivňuje Hamletovy činy a naléhá na něj, aby pomstil svou vraždu.
Argumenty pro ducha je výplod Hamletovy představivosti:
* Hamletův mentální stav: Hamlet je již znepokojený a melancholický, než se objeví duch. Mohl by být náchylný k halucinacím nebo bludám.
* účel ducha: Hlavním účelem ducha je podněcovat pomstu, což je téma, které běží po celé hře. Dalo by se tvrdit, že duch je projevem Hamletovy touhy po pomstě.
* Fyzická forma ducha: Objevení ducha je popisováno jako bledý a spektrální, což lze interpretovat spíše jako halucinace než jako hmatatelná bytost.
* Reakce jiných znaků: Další postavy, jako jsou Horatio a Marcellus, jsou skeptické vůči existenci ducha.
Nejasnost:
Shakespeare úmyslně ponechává povahu duchů nejednoznačné. Tato nejednoznačnost slouží několika účelům:
* Zvyšuje napětí a tajemství hry.
* umožňuje více interpretací a zapojuje publikum do kritického myšlení.
* odráží nejistotu Hamletova vlastního stavu mysli.
Závěr:
Nakonec, zda je duch skutečný nebo ne, je otázkou, aby se každý jednotlivec rozhodl. V textu není definitivní odpověď. Shakespearův génius spočívá ve vytváření přesvědčivého a nejednoznačného charakteru, který podporuje víru i pochybnosti a přispívá k trvalé síle a složitosti hry.