Symbolismus a metafora: Ritualistická dramata využívají symbolické obrazy, předměty a gesta k vyjádření hlubších významů a prozkoumání hlubokých myšlenek. Tyto symboly fungují jako prostředek nepřímé komunikace, rezonují s publikem na vědomé i podvědomé úrovni.
Kolektivní účast: Ritualistická dramata často vytvářejí společný prostor, kde jsou účinkující i diváci nedílnou součástí rituálního procesu. Zapojení publika může mít formu účasti ve sborových odpovědích, pohybu, zpěvu nebo společných interakcích s účinkujícím souborem.
Posvátná nebo duchovní témata: Mnoho rituálních dramat se soustředí na duchovní nebo mystické koncepty a nabízí zkoumání hlubokých filozofických otázek o životě, smrti, božské a lidské existenci. Poskytují katarzi a vytvářejí introspekci, jejímž cílem je spojit jednotlivce s hlubšími, existenciálními aspekty lidstva.
Opakování a rytmus: Opakování je zásadním prvkem v rituálním dramatu, a to jak v pohybu, tak ve verbálním obsahu. Opakování buduje dynamiku, zvyšuje očekávání a nastoluje posvátný rytmus, který uvede publikum a účinkující do nadčasového stavu podobného transu.
Transformace: Rituální drama usnadňuje účastníkům i pozorovatelům transformační cestu. Kolektivní zapojení se symboly a obřady umožňuje jednotlivcům setkat se a ponořit se do vnitřních emocionálních a duchovních zážitků, které mohou vést ke katarzi a seberealizaci.
Historické kořeny: Ritualistické drama lze vysledovat až do starověkých kultur po celém světě, jako jsou indiánské obřady, africké náboženské rituály, východní kontemplativní tradice a řecké dionýské festivaly. Moderní rituální drama čerpá z těchto tradic, přetváří je a reinterpretuje pro současné publikum.
Mezi současné praktikující a průkopníky rituálního dramatu patří Jerzy Grotowski, Eugenio Barba, Antonin Artaud a Odin Teatret. Stále nachází své projevy v performancích, filmu, tanci a multidisciplinárních uměleckých formách, jejichž cílem je vytvářet evokující a pohlcující zážitky, které přenesou diváky mimo všední existenci do symbolických realit.