Aristoteles ve svém díle „Poetika“ pojednal o konceptu katarze jako zásadního prvku tragédie. Věřil, že když jsou svědky pádu tragických postav, diváci zažijí uvolnění zadržovaných emocí a dosáhnou stavu emocionální očisty. Tato zkušenost katarze má podle Aristotela na publikum terapeutický účinek a vede k hlubšímu pochopení lidského utrpení a slabosti.
Tragický hrdina často ukazuje lidské chyby nebo dělá významné chyby, které vedou k jejich pádu. Publikum prostřednictvím identifikace a emocionálního zapojení s protagonistou zažívá řadu emocí, včetně lítosti, strachu a úzkosti. Zatímco hlavní hrdina čelí svému osudu a čelí následkům svých činů, diváci jsou svědky důsledků lidské křehkosti a nevyhnutelnosti utrpení.
Ke katarzi dochází, když se nahromaděné emocionální napětí a empatie publika uvolní, když se tragické události vyvinou. Toto uvolnění emocí je katarzní, poskytuje pocit emocionální úlevy a očisty. Publikum zažívá určitou formu emocionální očisty, vyrovnávání se s vlastními strachy, úzkostmi a zranitelností.
Psychologové také zkoumali katarzi z psychologického hlediska, což naznačuje, že může mít pozitivní účinky na duševní pohodu. Katarze může usnadnit emocionální vyjádření a pomoci jednotlivcům vyrovnat se s obtížnými emocemi, což vede k psychickému uzdravení a pocitu emocionálního uvolnění.
V současných interpretacích tragédie se koncept katarze vyvinul a posunul od čistě emocionálního uvolnění k širšímu chápání transformativní síly tragédie. Katarze může zahrnovat úvahy o existenciálních otázkách, morálních dilematech a složitosti lidské povahy, což vede k pochopení a osobnímu růstu publika.
Je však nezbytné poznamenat, že ne všechny tragédie poskytují katarzi. Katarze je závislá na několika faktorech, včetně příbuznosti hlavního hrdiny, emocionální angažovanosti publika a dovedného vykreslení tragických událostí.
Celkově katarze v tragédii nabízí divákům emocionální výstup a prostor pro sebereflexi, podporuje emocionální léčení a hlubší pochopení lidských zkušeností a podmínek.