Hazel, Harrisonova matka, je po jeho smrti neutěšitelná. Je popisována jako „otupělá a dezorientovaná“ a neschopná mluvit ani se hýbat. Její mysl je pohlcena smutkem a není schopna pochopit celý rozsah ztráty svého syna. V celém příběhu je patrný Hazelin hluboký smutek, protože se nedokáže vyrovnat s náhlou a tragickou smrtí svého milovaného dítěte.
George, Harrisonův otec, je také hluboce zasažen smrtí svého syna. Je naplněn hněvem a záští vůči vládě a společnosti, o kterých se domnívá, že jsou odpovědné za Harrisonovu smrt. George není schopen přijmout myšlenku, že jeho syn byl navzdory svým výjimečným schopnostem nucen podřídit se tísnivým pravidlům a nařízením uloženým generálem handicapovaných. Pronásleduje ho pocit, že nedokázal ochránit Harrisona a cítí nesmírnou vinu za to, že ho nedokázal zachránit.
George i Hazel jsou citově otřeseni a neschopní plně zpracovat svůj smutek. Jejich smutek je umocněn tím, že žijí ve společnosti, která potlačuje individualitu a odrazuje od emocionálního projevu. Dopad Harrisonovy smrti na jeho rodiče slouží jako dojemný komentář k ničivým důsledkům totalitní společnosti, která upřednostňuje konformitu před lidskou důstojností a svobodou.
Na závěr, Harrisonova smrt hluboce zasáhne jeho rodiče, George a Hazel, kteří jsou bez útěchy, plní hněvu a zášti a nejsou schopni plně zpracovat svůj smutek. Jejich emocionální zmatek zdůrazňuje zničující dopad života ve společnosti, která přehlíží individualitu a potlačuje lidské emoce. Příběh slouží jako palčivá připomínka důležitosti svobody a tragických důsledků represivních systémů, které dusí lidský potenciál a štěstí.