1. Nejednoznačnost a nejistota: Sofokles v celé hře mistrně vytváří atmosféru nejednoznačnosti a nejistoty. Pravda o Oidipově původu a minulosti se postupně odhaluje, což nutí publikum hádat a přemítat o konečném výsledku. Tato nejistota zvyšuje napětí a nutí publikum netrpělivě očekávat rozuzlení zápletky.
2. Dramatická ironie: Sofokles s velkým efektem využívá dramatickou ironii, kdy publikum zná určité zásadní informace, které si postavy samy neuvědomují. Jak se diváci dozvídají více o Oidipově minulosti a jeho činech, napětí narůstá, protože předvídají okamžik, kdy Oidipus odhalí pravdu a bude čelit následkům svých činů.
3. Vrcholné okamžiky: Hra navazuje na několik vrcholných momentů, které zvyšují napětí. Konfrontace mezi Oidipusem a Teiresiasem, odhalení pravdy prostřednictvím Jocastina vyznání a závěrečná scéna, kdy se Oidipus oslepuje, to vše jsou silné a napínavé momenty, které drží diváky na kraji sedadel.
4. Složitost postavy: Postavy ve hře jsou složité a vícerozměrné, zejména Oidipus sám. Jeho tragická chyba, jeho hledání pravdy a jeho případný pád nutí diváky vcítit se do něj a zároveň pociťovat hrůzu z jeho činů. Tato emocionální složitost dodává napětí hloubku, protože publikum je rozpolceno mezi touhou po spravedlnosti a lítostí nad Oidipem.
5. Rychlost zobrazování a struktura: Sophocles pečlivě sleduje hru, postupně buduje napětí a poté je uvolňuje ve chvílích velkého dramatu. K celkovému napětí přispívá i struktura hry se svými zvraty, které nechávají diváky v nejistotě, jak se příběh nakonec vyřeší.
Celkově Sofoklovo zručné vyprávění, použití dramatické ironie, složité postavy a dobře strukturovaný děj mu umožňují efektivně udržovat napětí po celou dobu hry a nechat diváky uchvátit až do samého konce.