V průběhu hry je Hamlet zaměstnán myšlenkami na smrtelnost a pomíjivost lidského života. Uvažuje o sebevraždě jako o způsobu, jak uniknout bolesti a utrpení, které zažívá, ale váhá kvůli svému strachu z toho, co může přijít po smrti. Duchův popis posmrtného života jako místa „neobjevené země“ Hamletovi jen přidává na úzkosti, protože si nemůže být jistý, zda jde o spásu nebo věčný trest.
Hamletova posedlost smrtí ho vede k úvahám o podstatě existence a smyslu života. S dalšími postavami, jako je jeho přítel Horatio, se pouští do filozofických diskusí o duši, posmrtném životě a důsledcích našich činů. Hamletovo rozjímání o těchto hlubokých otázkách odráží jeho hlubokou existenciální krizi, která je přítomností ducha ještě umocněna.
Závěrem lze říci, že duch v Hamletovi působí jako katalyzátor pro Hamletovu existenciální kontemplaci a způsobuje, že se morbidně zdržuje v posmrtném životě. Odhalení ducha a následné Hamletovo zkoumání života a smrti tvoří ústřední téma hry a dodávají Hamletově postavě a celkovému vyprávění hloubku a komplexnost.