1. Tvar a rozměry: Řecká divadla byla typicky postavena ve tvaru půlkruhu nebo podkovy, s jevištěm umístěným ve středu kruhového oblouku. Tento design zaměřil a zesílil zvukové vlny směrem k publiku a zabránil jim v rozptýlení. Divadla byla také konstruována ve specifických rozměrových proporcích, což zajistilo, že zvuk mohl dosáhnout i na nejvzdálenější sedadla.
2. Strmé uspořádání sedadel: Řady sedadel v řeckých divadlech byly uspořádány do pater, které strmě stoupaly od jeviště dozadu. Tato konfigurace pomohla minimalizovat vzdálenost mezi herci a publikem a snížila útlum zvuku, ke kterému dochází při zvětšování vzdálenosti.
3. Reflexní materiály: Divadla byla často postavena z materiálů, které dobře odrážely zvuk, jako je vápenec nebo mramor. Tyto povrchy pomohly odrazit zvukové vlny a distribuovat je po celém divadle.
4. Vázové rezonátory: Některá řecká divadla začlenila velké keramické hrnce nebo vázy známé jako „encheia“ pod sedadla nebo ve zdech. Tyto rezonátory zesílily určité frekvence zvuku, čímž zvýšily jasnost řeči a hudby.
5. Projekce herce: Herci starověkého řeckého divadla používali k promítání svých hlasů specifické techniky. Používali jasnou dikci, silnou hlasovou projekci a přehnaná gesta, aby zajistili, že jejich hlasy budou slyšet celé publikum.
6. Architektonické prvky: Design jeviště a okolních struktur, včetně proscénia, orchestru a skenu, pomohl zaměřit a nasměrovat zvuk k publiku. Skene, který sloužil jako kulisa pro jeviště, často obsahoval konkávní povrchy, které odrážely zvukové vlny.
7. Přirozené zesílení: Přirozená topografie mnoha řeckých divadel, často umístěných na svazích, dále napomáhala zesílení zvuku. Svah působil jako přirozená akustická skořápka, která zesilovala projekci zvuku směrem k publiku.
Celkově kombinace těchto faktorů – tvaru, materiálů, uspořádání sedadel, projekce herců a architektonických prvků – umožnila divákům v řeckých divadlech zažít jasné a slyšitelné představení, a to i z těch nejvzdálenějších sedadel.