1. Osobní anekdoty: Wallace během svého projevu sdílí osobní anekdoty, čerpá ze svých vlastních zážitků a vzpomínek. Tím vytváří pocit intimity s publikem a umožňuje jim vztahovat se k jeho pohledu a zkušenostem.
2. Emocionální jazyk: Wallace používá sugestivní jazyk, který apeluje na emoce a vyvolává silnou emocionální odezvu publika. Používá slova a fráze, které vytvářejí pocit naléhavosti, znepokojení a reflexe, díky čemuž je řeč osobní a působivá.
3. Empatický tón: Wallace během řeči používá empatický tón, který vyjadřuje hluboké porozumění výzvám a složitosti života. Projevuje soucit s problémy, kterým jednotlivci čelí, což s publikem rezonuje na osobní úrovni a dává jim pocit, že jsou viděni a pochopeni.
4. Zranitelné sdílení: Wallace sdílí zranitelné momenty a postřehy ze svého vlastního života, přiznává své chyby, nejistoty a chyby. Tato zranitelnost buduje důvěru a spojení s publikem a povzbuzuje je, aby přemýšleli o svých vlastních zkušenostech a zranitelnostech.
5. Humor: Wallace začleňuje do své řeči momenty humoru, používá ironii a vtip, aby zaujal publikum a učinil jeho body poutavým a zapamatovatelným. Humor může pomoci zmírnit napětí a učinit řeč pro publikum příjemnější.
Využitím těchto strategií David Foster Wallace efektivně využívá patos k zapojení emocí svého publika, vytvoření pocitu osobního spojení a zdůraznění důležitosti všímavosti, sebeuvědomění a soucitu v každodenním životě.