A smrt nebude mít nadvládu.
Nazí mrtví muži budou jedno
S mužem ve větru a borovém lese.
Vítr jím profoukne, až bude plakat,
Už ne, tak studené jeho ruce, už ne,
A pak ho zahřej, dokud nespálí na slunci,
Dokud neshoří a nepohybuje se ve slunečním světle.
Muž se stane sluncem a jednou věcí s ním, když se bude točit k soumraku
Z ruky té dávné noci.
Ta pomalá ruka, která ho vine temnotou galaxií, točící se k úsvitu,
Směrem k temnotě, ve které hoří jako jedno se sluncem k temnotě ven
Jednoho posledního úsvitu a pak už žádné noci, která je jeho vlastní.
A smrt nebude mít nadvládu.