Od nejhezčích tvorů si přejeme růst,
Aby růže krásy nikdy nezemřela,
Ale jak má dozrávač časem zemřít,
Jeho něžný dědic by mohl nést jeho památku:
Ale ty ses stáhl do svých vlastních jasných očí,
Nakrm plameny svého světla soběstačným palivem,
Udělat hladomor, kde leží hojnost,
Tvé já, tvůj nepřítel, k tvému sladkému já příliš krutý.
Ty, který jsi nyní svěží ozdobou světa,
A jen zvěstovat křiklavé jaro,
Ve svém vlastním poupěti pochovej svůj obsah,
A, něžný chraplák, mrskni v niggardingu:
Litujte svět, jinak je to žrout,
Jíst, co patří světu, za hrob a tebe.