V prchavých snech o vzdáleném letu,
Unavený duch touží po pohledu,
Za hranicemi pozemských hranic,
Kde zní nekonečné říše svobody.
Jako vánek se duše uvolňuje,
Lámání řetězů gravitace,
Ze země jemně stoupá,
Směrem k vesmíru, který přesahuje.
Proklouznout tyto pozemské hranice a vznést se,
Uprostřed blikajících hvězd k prozkoumání,
Hledání říší, kde duše vzplanou,
Ve světelné rozloze nebeského světla.
Přes galaxie a kosmické břehy,
Duch cestuje, když zkoumá,
Odhalují se našeptaná tajemství stvoření,
V dosud nevyřčených vesmírných divech.
Symfonie nebeské harmonie,
Vede duši k jejímu nejpravdivějšímu osudu,
Přes éterické říše plynule klouže,
Nechat za sebou světské přílivy života.
V obrovském prostoru neznáma,
Pocit míru vzrostl,
Neboť na této nekonečné cestě zjistil,
Místo, kde přetéká láska a jednota.
Tak duch navždy letí,
V říších, kde leží věčná krása,
Přesahující omezení, stoupající vysoko,
Proklouznout tyto pozemské hranice, na bezmezném nebi.