Zatímco si děti hrají, řečník přemítá o pomíjivé povaze života a umění. Přemýšlí o tom, jak se z herny, která kdysi kypěla činorodostí a byla plná smíchu, stala zvětralá relikvie, podléhající neúprosným silám času. Dětská bezstarostná hra stojí v kontrastu s chátrající majestátností herny, symbolizující nepřetržitý koloběh života a pomíjivost lidských činností.
Ústřední téma básně se točí kolem souhry mezi časem, pamětí a vyvíjející se krajinou lidské zkušenosti. Longfellow používá obrazy a symboliku, aby vyjádřil myšlenku, že zatímco fyzické struktury se mohou hroutit, vzpomínky a emoce s nimi spojené přetrvávají, i když v transformovaném stavu. Staré divadlo se ve stavu chátrání stává dojemnou metaforou pomíjivosti světských výdobytků a nevyhnutelnosti změn.
Báseň končí kontemplativní notou, když řečník žasne nad schopností dětí nacházet radost uprostřed ruin. Uznává trvalou sílu představivosti a regeneračního ducha mládí, který dokáže vdechnout nový život zapomenutým prostorům. Old Playhouse slouží jako připomínka pomíjivosti lidského snažení, ale zároveň oslavuje odolnost lidského ducha a schopnost nacházet krásu a smysl ve zbytcích minulosti.