V celé básni mluvčí vyjadřuje touhu vymanit se ze společenských norem, očekávání a materialismu a přijmout plnohodnotnější existenci. Zobrazení Tartary jako místa, kde „neexistují žádné hodiny, které by odbíjely hodiny“, zdůrazňuje touhu řečníka uniknout neúprosnému plynutí času a tlakům, které vyvolává.
Důraz na transformativní povahu poezie dále akcentuje téma hledání vnitřního klidu. Řečník naznačuje, že poezie má moc přenést čtenáře do sfér za hranice fyzického, umožňuje jim překročit jejich světskou existenci a ponořit se do světa představivosti a zázraků.
„Tartary“ nakonec odráží touhu po útočišti, kde mluvčí může uniknout omezením a úzkostem skutečného světa a dosáhnout pocitu duchovního osvobození, kreativity a osobního naplnění.